http://www.rebelart.de/ zadání znělo: český a tradiční , tak jsem natočila o - ....Pachl, narozen ve městě Most, používá pro svoji tvorbu označení „rebel art", které považuje za dostačující pro popis svého díla. Pachlův čas mládí je ovlivněn vlnou punku a z toho plynuly střety s komunisty. Tyto a další okolnosti napomohly po revoluci k odchodu malíře z Česka. Po tomto rozhodnutí Pachl cestuje po Evropě, kde žije sice v nuzných, ale přesto šťastných poměrech. Shoda okolností ho zavede do Berlína, kde se věnuje malování a svému rebelantskému způsobu života. Maluje a kreslí tak, jak to cítí. Témata pro svoji tvorbu čerpá okolo sebe, v médiích, nebo doslova na ulici. Proto je možné v jeho kolážích či instalacích nalézt například baterie, cigarety, záchodovou mísu anebo plechovky od piva. V reprodukování svých vizí je Pachl precizní a tak se zaměřuje i na detaily - komiksové postavičky, tetování či snad punkmetalové ozdoby zakomponované tak, jako by byly připevněné přímo na obraz, přestože je vše ručně namalováno. Avšak, co Vás na jeho obrazech upoutává, je časté použití primárních barev-červené, žluté a modré. Jeho obrazy mají kultovní charakter a připomínají vliv amerického Pop artu. vyrobeno 2009

Fragment ze společné výstavy Jana Padyšáka a Petera Kalmuse. Rozhovor Borise Kršňáka, kurátora slovenské části výstavy, s Dušanem Brozmanem, historikem umění a kurátorem MODERN ART GALLERY. komentář: Dušan Brozman a Boris Kršňák hudba: Ondřej Skala http://sklasound.com/ video: Ladis Pe https://modernartgallery.cz/ Text Dušana Brozmana k výstavě: Vytvoriť v dnešnej dobe portrétnu bustu súčasníkov patrí k veľkým výzvam, na ktoré si dokáže trúfnuť máloktorý umelec. Pritom tradícia portrétnej plastiky sa začala u starých Rimanov. Už tí dokázali v sochárskom portréte zobraziť krutú moc, aj nudu zo života. Od Renesancie až po Augusta Rodina nájdeme umelcov, ktorí bravúrne zvládali nielen dokonalé zobrazenie, ale aj ponor do hlbín ľudskej duše. 20. storočie tomuto cíteniu, či už v maliarskej alebo sochárskej podobe, neprialo. Zaslúžil sa o to nástup abstrakcie a neo-avantgardy (napríklad konceptuálneho umenia), ale v rovnakej miere aj sochári - figuralisti poplatní Hitlerovi či Stalinovi (neskor aj Gottwaldovi, alebo Mečiarovi). Tento zobrazovací um starej, dobrej tradície sa do veľkej miery premiestnil do fotografie a filmu. V sochárstve ho nájdeme už naozaj len výnimočne. Jan Padyšák, sochár autodidakt s neo-avantgardným zameraním, patrí k takýmto pozoruhodným, doslova zázračným výnimkám. Busta v jeho prevedení je naozaj zobrazením človeka, nekompromisne podaná tak, ako ju umelec vníma. Nekompromisne znamená, že si nemôže dovoliť urobiť chybu v remeselnosti, ani kompromisy v psychologickej presvedčivosti. Umelec svojim dielom rozpráva o zobrazenom. Niekto svojím rozprávaním unavuje, lebo rozpráva floskule a u iných len „zírame“, čo nám dokážu zobraziť. Samotný príbeh známych „modelov“ tento dojem zosilňuje. S portrétnymi bustami pracuje už dlhé roky aj neo-avantgardista (ale nie figuralista) Peter Kalmus. On si busty privlastňuje (apropriácia) a komentuje. Nezabúdajme, že busta, hlavne keď zobrazuje verejne známu postavu, je aj symbolom, znakom a tie, ako sme mnohokrát svedkami, dokážu silne hýbať súčasnosťou. Zisťujeme to často až vtedy, keď ich niekto začína pomenovávať, dekonštruovať, alebo reinterpretovať. kurátorská spolupráce: Jan Vincenec, Boris Kršňák a Dušan Brozman

Radikální relaxační technika a tradiční médium s angažovaným obsahem. Po rozhovoru z listopadu 2020 také na závěr jedna šablona. Dokud nebudeme moci realizovat kurzy, vyšívejte doma. Umění uklidňuje. rozhovor: Vincek, Iva a Eva video: Ladis Pe hudba: Jánské lidové piesně a Antisocial Skills Video vzniklo díky podpoře Městské části Praha 10, Magistrátu HMP a Ministerstva kultury ČR. https://www.facebook.com/KundyCrew https://modernartgallery.cz/

14. 3 - 5. 6. 2020 výstava přerušena za časů Corony kurátor: Jan Vincenec text k výstavě: Kateřina Smejkalová video: Ladis P. Video vzniklo díky podpoře Městské části Praha 10, Magistrátu HMP a Ministerstva kultury ČR. Úvod: Na konci minulého roku měla v severočeském Mostě premiéru výstava Pavla Karouse „Velká mostecká stávka“ a nyní míří do severočeského Ústí na Labem, výstava slovenské skupiny KundyCrew. Oba projekty se mezitím protnou v Praze u příležitosti výročí okupace republiky z roku 1939. Karous ve svém novém cyklu soch parafrázuje kánon socialistického realismu, ale staví své hrdiny do současné společenské situace. Také KundyCrew parafrázují tradiční techniku výšivky, ale plní ji aktuálním a netradičním obsahem. Oba po svém odkazují k Československým tradicím, ale s novým, radikálním obsahem. Jedna z Karousových soch vychází přímo z díla Břetislava Bendy, Lidé bez domova z roku 1938, který takto zpracoval téma utečenců z pohraničí. Je tak přímým odkazem k výročí okupace, ale v současném globálním kontextu hledají uprchlíci cestu, ne na staré mapě, ale v aplikaci Google Maps na Smartphonu. V tomto duchu ožívá i stará technika výšivky radikálně aktuálními hesly, jako např.: „Taká bola doba“ nebo „POMALY, ALE TISO“ a „Bolo nám Kotleba?“. Samotný termín Occupation dnes nabývá radikálně nových významů. Vedle vzpomínky na zabrání území cizím státem je dnes i odkazem k hnutí „Occupy“ upozorňující na chamtivost globálních korporací a společenskou i ekonomickou nerovnost v současném světě, nebo k tématu Squattingu, které obsazováním nevyužívaných domů upozorňuje na slabiny a úskalí neregulovaného trhu s nemovitostmi. Společná výstava realistické sochy a lidové výšivky je plná zcela konkrétních a aktuálních témat, jako je radikalizace slovenské politiky nebo sociální a bytová situace v Praze, ale také témat globálních, jako aktuální snaha některých vlád více zdanit nadnárodní technologické firmy a s tím spojená prekarizace práce, nebo krize na Řecko Turecké hranici. (Jan Vincenec) Text k výstavě: Ve srovnání s tím, jak optimisticky si mnozí představovali budoucnost světa po skončení studené války, jako triumf svobody, demokracie a prosperity, jsme se o tři dekády později ocitli ve značně neradostné situaci. Zejména poslední finanční a hospodářská krize naplno vyjevily nefunkčnost systému, který privatizuje zisky, ale socializuje náklady. Otřesené, destabilizované západní společnosti byly zakrátko na to vystaveny zatěžkávací zkoušce migrační krize, ve které nejedna z nich logicky neobstála. Valí se na nás však další – recese a ekonomická krize je v kapitalismu vždycky za rohem, na prahu té další již dost možná vlivem šíření koronaviru právě stojíme; překotné technologické změny hrozí masovou nezaměstnaností i novou technologickou totalitou a klimatická krize možná učiní v horizontu dekád velké části planety v podstatě neobyvatelnými. Společnosti jsou přitom asi v nejhorší myslitelné kondici těmto hrozbám čelit – rozložené ekonomickou a politickou doktrínou neoliberalismu, která velí hledět si předně svého, protože všichni ostatní jsou hlavně našimi soupeři o omezené zdroje a pozice. Každý se má co nejvíc snažit – a komu se nedaří, ten se prostě snažil málo, a tím pádem si moc nezaslouží žádný soucit. Neoliberalismus zkrátka povýšil sobectví na přednost a hlavní princip všeho. Rozložená je tak solidarita jak mentální, tak v důsledku škrtů a privatizací ve jménu co nejštíhlejšího státu i ta institucionální. Co je však možná nejfatálnější: zcela byl zdiskreditován a vytlačen také jazyk, kterým by bylo vůbec možné skutečné problémy artikulovat. Nerovnosti dosahují bezprecedentních výšin, není výjimkou, že členové dozorčích rad vydělávají tisícenásobky toho, co běžní pracující v téže firmě – ale vykořisťování se to nazývat nesmí. Existují rozsáhlé vrstvy obyvatelstva, které žijí primárně ze mzdy za práci a jsou odkázaní na dobře fungující a dostupné veřejné služby a bydlení – ale pracující třídu s podobnými společnými zájmy, které jsou v ostrém protikladu s preferencemi spekulantů, investorů a rentiérů už údajně nemáme. Žijeme v tak do očí volající oligarchii, že už se v západních zemích miliardáři neobtěžují zdlouhavým lobbingem na pozadí, ale rovnou se chopili nejvyšších státních funkcí – my tomu ale kvůli existenci formálně svobodných voleb nadále bez dalšího říkáme demokracie... (Kateřina Smejkalová) ...více na https://modernartgallery.cz/cs/

záznam vernisáže a všeho dění kolem - LOVCI LEBEK v Regensburgu

Rekonstrukce a instalace (2020) 40 let ležel Fontánový muž rozložený ve skříni. Letos 9. 12. 2020 jsme se rozhodli jej sestavit a původní obvody, startéry a historickou zářivku zapojit. Nevěděli jsme, jestli svou resuscitaci po tak dlouhém spánku přežije, ale ožil v plné síle a vrátil se z dávných časů normalizace do reality roku 2020. Interaktivní instalace Netykavka mu měla na výstavě dělat partnerku a přivítat ho v novém kontextu současných technologií, ale pandemie čínského viru nedovolila obě díla vystavit, proto jsme natočili toto video. Takto se alespoň setkali v dokumentu, který je mostem který spojuje československou tvorbu napříč generacemi. Vladimír Havrilla se dodnes věnuje novým projektům a ve svých 77 letech vytváří 3D modely v počítači. Dan Gregor INITI vytvořil už několik Netykavek, ze kterých vytváří například hudební nástroje a naposledy vynalezl i multi-dotykovou interaktivní projekci. Fontánový muž i Netykavka jsou v tomto smyslu technologickými počátky jejich další tvorby. fotografie: archiv Vladimíra Havrilly video rekonstrukce Fountain Man: Ladis Pe video Netykavka: Dan Gregor INITI scénář a produkce: Dušan Brozman a Jan Vincenec akce oživení fontánového muže proběhla na dvoře Café Club Míšenská Video vzniklo díky podpoře Městské části Praha 10, Magistrátu HMP a Ministerstav kultury ČR http://www.initi.org/ https://modernartgallery.cz/

Fragment ze společné výstavy Jana Padyšáka a Petera Kalmuse. Busta Václava Havla vznikla v roce 2019 a byla poprvé vystavena v říjnu 2020 v rámci větší výstavy Hlavy i na fasádě galerie. Komentář: Část rozhovoru Borise Kršňáka, kurátora slovenské části výstavy, s Dušanem Brozmanem, historikem umění a kurátorem MODERN ART GALLERY. komentář: Dušan Brozman a Boris Kršňák hudba: Ondřej Skala http://sklasound.com/ video: Ladis Pe https://modernartgallery.cz/ Text Dušana Brozmana k výstavě HLAVY: Vytvoriť v dnešnej dobe portrétnu bustu súčasníkov patrí k veľkým výzvam, na ktoré si dokáže trúfnuť máloktorý umelec. Pritom tradícia portrétnej plastiky sa začala u starých Rimanov. Už tí dokázali v sochárskom portréte zobraziť krutú moc, aj nudu zo života. Od Renesancie až po Augusta Rodina nájdeme umelcov, ktorí bravúrne zvládali nielen dokonalé zobrazenie, ale aj ponor do hlbín ľudskej duše. 20. storočie tomuto cíteniu, či už v maliarskej alebo sochárskej podobe, neprialo. Zaslúžil sa o to nástup abstrakcie a neo-avantgardy (napríklad konceptuálneho umenia), ale v rovnakej miere aj sochári - figuralisti poplatní Hitlerovi či Stalinovi (neskor aj Gottwaldovi, alebo Mečiarovi). Tento zobrazovací um starej, dobrej tradície sa do veľkej miery premiestnil do fotografie a filmu. V sochárstve ho nájdeme už naozaj len výnimočne. Jan Padyšák, sochár autodidakt s neo-avantgardným zameraním, patrí k takýmto pozoruhodným, doslova zázračným výnimkám. Busta v jeho prevedení je naozaj zobrazením človeka, nekompromisne podaná tak, ako ju umelec vníma. Nekompromisne znamená, že si nemôže dovoliť urobiť chybu v remeselnosti, ani kompromisy v psychologickej presvedčivosti. Umelec svojim dielom rozpráva o zobrazenom. Niekto svojím rozprávaním unavuje, lebo rozpráva floskule a u iných len „zírame“, čo nám dokážu zobraziť. Samotný príbeh známych „modelov“ tento dojem zosilňuje. S portrétnymi bustami pracuje už dlhé roky aj neo-avantgardista (ale nie figuralista) Peter Kalmus. On si busty privlastňuje (apropriácia) a komentuje. Nezabúdajme, že busta, hlavne keď zobrazuje verejne známu postavu, je aj symbolom, znakom a tie, ako sme mnohokrát svedkami, dokážu silne hýbať súčasnosťou. Zisťujeme to často až vtedy, keď ich niekto začína pomenovávať, dekonštruovať, alebo reinterpretovať. kurátorská spolupráce: Jan Vincenec, Boris Kršňák a Dušan Brozman

autoři: Zdeněk Durdil . Martin Búřil . kamera: Ladis Pachmuch

30. 1. - 1. 3. 2020 kurátor: Dušan Brozman video: Ladis P. Výstava združuje maliarku Hanu Puchovú (*1966, žije v Ostrave) a o desať rokov staršieho sochára Jiřího Středu (*1956, žije v Prahe). Stenograficky sa dá povedať, že ona tvorí v tradícii tzv. nedeľného Maliara Henriho Rousseaua a on v tradícii o generáciu mladšieho klasicistu Aristida Maillola. Ona študovala u Jiřího Šalomouna: s ním má spoločný antiklasický rukopis a sklon k určitej anarchii, k určitej kultivovanej výtvarnej násilnosti, cez ktorú ale cítiť hlbokú ľudskosť. Středa, jej výtvarný antipód, svoju etiku vyjadruje idealistickou ľudskou postavou. Odrazovým mostíkom mu pri tom bolo dielo Josefa Wagnera. Středu s Puchovou spojila náhoda už pred takmer tromi rokmi. Architekt Petr Pelčák projektoval v podhorí Oderských vrchov, v Oseku nad Bečvou 3 x 3 m malú, veľkosťou aj štýlom minimalistickú, rodinnú kaplnku – v jemne rozvlnenej krajine pod lesom. Je venovaná pamiatke stavebníkovho deda a zasvätená sv. Vendelínovi. Patróna pastierov a pútnikov do interiéru vysochal Jiří Středa a Hana Puchová vymaľovala steny prostredím prirodzeným pre tohto svätca: lúky, kvety, ovečky – vo vzduchu sýkorky aj jedna mäsiarka! Rukopis oboch umelcov na tomto mieste zjemnel: Středova socha aj Puchovej ovečky získali na jemnosti a ľúbivosti bez toho, aby prepadli gýču. Hlavným zameraním výstavy je ale voľná tvorba. U Hany Puchovej sú to zátišia s kvetmi, ale aj inštalácia maloformátových malieb na papieri s kubrickovským názvom Oči hluboko dokořán. Pod maľbou kvetov v kvetináči, krčahu, alebo vo váze, si málokto predstaví to, čo Puchová maľuje: obrazy nedržia formát ustálený pre tento motív: majú aj konvenčný formát, ale sú aj v nadživotnej veľkosti a majú teda rovnaké rozmery, ako portréty celej figúry, ktorými je maliarka povestná. Pôsobia na prvý pohľad skoro ohrozujúco. Rukopis vyzerá neotesane. Farbu nanáša v hrubých vrstvách, vmiešava do nich tmel. Povrch je reliéfny a drsný a obrazy ťažké. Za hrubosťou sa ale skrýva krehkosť: kolorit sa pohybuje v jemných, pastelových odtieňoch tyrkysu, okru alebo aj ružovej. Jeden z obrazov má názov Jmelí (2007). Tento vždy zelený, liečivý parazit, ktorý vie zabiť svojho hostiteľa, prináša súčasne aj šťastie. Vsadený do vázy sa tu nakláňa v niekoľkých ťažkých kaskádach na bok, ako smutná vŕba. Pod rastlinou leží z jednej strany rozčítaný denník vášnivého, trpiaceho Ivana Diviša, z druhej dievčenský mobil. Puchovej kvety nosia so sebou tajnú symboliku. Jiří Středa sa predstaví už spomínaným Vendelínom, aj ležiacim ženským aktom Na Slunci, 2014, ktorý môžeme vnímať ako poctu Aristidovi Maillolovi a Stanislavovi Podhrázskému. Rozpohybovaným telom pripomína Maillolovu mohutnú sochu La Rivière a s českým autorom ho spája poetickosť a krehkosť. Ďalším dielom je alegorická, nahá mužská postava s názvom Co víme (2009) Muž v životnej velkosti je nakročený, hlavu má prudko zdvihnutú k nebu a do nekonečnosti aj cieli, ruka a ukazovák podobne ako u Jána Krstiteľa. Klasicistická hladká socha žiari nezvyčajnou tyrkysovou patinou. Zostavená je podobne, ako Mondrianove kompozície, veľkoryso a monumentálne, do posledného detailu. Aké je to, byť klasicistom v x-tom pokolení, v digitálnej dobe, po časoch, v ktorých Hitler a Stalin (zdanlivo) znemožnili klasické zobrazenie človeka? Středove diela vznikajú nezvyčajne pomaly. Z tohto hľadiska sa na ne môžeme pozerať, ako na procesuálne umenie. Tento pojem, vypožičaný z koncept artu, znie v súvislosti s akademickou sochou absurdne, a predsa je na mieste. Čas v Středovom diele nastavuje dnešnej dobe vzácne zrkadlo. text: Dušan Brozman

Satirická performance Terezy Damcové, Milana Kozelky a Dariny Alster proběhla u příležitosti výstavy Čí je to mesto? kurátora Milana Mikulastika, která právě probíhá v Karlín studios. 3.3.11 Náměstí Republiky

Hledala jsem krajinu, která by mě zaujala a takovou jsem našla v domácnosti u našich sousedů. Ne, že by mě zaujala svým vizuálem, čí autorem samotným -i když je to důležitá součást významu mé práce, ale zaujala mě příběhem kolem ní. Jedná se o vyšívanou krajinku starého pána, který ji sám vytvořil. Na mé práci technikou videa dlouhém šest minut a šestnáct sekund je záznam z vypravování o jedné vyšívané krajince vytvořené před padesáti pěti lety, kde se dozvíme o vypravěči a zároveň tvůrci přes jaké kraje a místa a proč se dostal tam, kde právě stojí a vypráví teď. Dílo má nazev „Krajina mého života“ a vzniklo v roce 2015.

dokument o dokumentu a street movie Šumná města s architektem Davidem Vávrou zákulisí natáčení r.2008

training video 2015 / by Ladis Pachmuch - Ladis Sweet Masterpiece #800 a Josef Karel / cast: K #1 Lady Fragile #33 Mantis #24 Psycho Killer #59 BEATrick KIDDO #52 Ladis Sweet Masterpiece #800

mini Japonsko na Mezáku

TOPinka!

bruslo léto 2016 / Ladis Pachmuch, Ivan "Zobák" Pelikán", Bohouš Pospíšil/ .. jeden krásnej den a 30 kilásků v kolečkách..

Představení na hranici mezi výtvarnou instalací a technickou virtuozitou lidského pohybu. Dva muži a jedno lano. Provazochodec, hudebník a konstrukce zvaná „malá žirafa", která se pohybuje v souladu s umělcovým vzdušným tancem. Partnerem v pohybu jsou mu pouze magické rytmy elektro music. Všechno vzniká tady a teď, pomíjivý okamžik, který zanechává trvalé dojmy. Tato fascinující mobilní scénografická koncepce nového cirkusu, která je integrální součástí inscenace, dává cirkusovému riziku novou podstatu a klade požadavky na novou řeč těla. Účinkuje: Sébastien Le Guen Hudba. Jerome Hoffman Pohybová spolupráce: Helene Cathala Kostýmy: Sandra Rozier 4.6.2001 sobota , společenské centrum UFFO Performance stays on the border between the art installation and technical virtuosity of human movement. Two men and one rope. Tightrope walker, musician and special construction called "Little Giraffe", which moves in accordance with the artist's aerial dance. Artist´s partner is just a magical rhythm of electro music. Everything is being create right here and right now. A fleeting moment which leaves lasting impressions. www.lonelycircus.over-blog.com

zápas v sálovém fotbalu štábu šumných měst proti reprezentaci města Chrudim -ve volném čase po dotočení oné street movie Šumná města

A fragment from the joint exhibition of Jan Padyšák and Peter Kalmus. This bust of Václav Havel was created in 2019 and first displayed in October 2020 as part of the larger exhibit Heads, as well as on the gallery's facade. Commentary: Part of an interview between Boris Kršňák, curator of the Slovak portion of the exhibition, and Dušan Brozman, art historian and curator of MODERN ART GALLERY. Commentary: Dušan Brozman and Boris Kršňák Music: Ondřej Skala http://sklasound.com/ Video: Ladis Pe Translation: Michael Allen https://modernartgallery.cz/